Říká se, že úspěšná kariéra je snem téměř každého muže. Je tomu ale opravdu tak? David totiž i přes všechen svůj “úspěch” vyhořel, zahodil kravatu a odjel do Německa zametat ulice.
Životní cesty nás občas vedou jinou cestou, než jakou jsme si naplánovali. Chodícím důkazem je David Tristan, který se stal po studiu na vysoké antropologické škole manažerem a podnikatelem.
Kdy přišel zlom, díky kterému sis řekl, že odjedeš do Německa?
Vezmu to úplně od začátku. V Čechách jsem dělal většinou na manažerských pozicích, studoval jsem antropologii a podnikal jsem. Jenže jsem totálně vyhořel. Neustále jsem něco řešil, nikdy jsem neměl klid. Spal jsem jen čtyři hodiny denně, pracoval jsem sedm dní v týdnu. A vzhledem k tomu, že jsem neměl nikoho a nic co by mě vázalo, rozhodl jsem se, že chci úplně změnit svůj život.
Takže jsi udělal zásadní rozhodnutí, že tohle už dál nejde a chceš změnu. Co se dělo poté?
Když jsem v sobě učinil toto rozhodnutí, tak mi jeden rodinný známý nabídl, jestli nechci jít pracovat na loď. A to mě lákalo… Jenže abych tam mohl pracovat, potřeboval jsem mít lodní průkaz a alespoň částečnou znalost němčiny. A já neměl ani jedno. Upřímně, jediné, co jsem uměl německy bylo “guten Tag”. Takže to byl pro mě impuls, abych šel do Německa. Naučit se alespoň základní němčinu. Ze začátku jsem tedy hledal v Německu jen nějakou brigádu. Pak jsem na bazoši našel inzerát, že hledají zaměstnance do úklidové firmy. Tak jsem na něj odpověděl a dostal jsem se do Německa.
Jaká pro tebe byla představa, že se z manažera v kravatě stane uklízeč?
Ten inzerát nebyl vypsán na uklízeče, ale na umyvače oken. Tehdy jsem si představoval, jak myju okna v kancelářích a mávají na mě holky. Presne jako v te jedne zname reklame a ta myšlenka mi přišla super. Nakonec to tak ale nebylo, dostal jsem montérky a vyrazil do ulic s koštětem.
Jak jsi tohle vnímal? Když se z tebe coby uznávaného muže v obleku stal uklízeč v montérkách? Některým lidem by mohlo připadat, že jsi klesl pod nějakou společensky vnímanou úroveň. I když mě osobně přijde každá práce velmi důležitá.
V tomhle s tebou souhlasím, každé práce je třeba. Je třeba uklízečů, je třeba popelářů i odvozců fekálií. Také to nevnímám tak, že něco je více a něco méně. Avšak setkal jsem se s nepochopením. Hlavně v rodině. Divili se, že mi není blbé sundat oblek a obléci montérky. Sestra mi promlouvala do duše a přesvědčovala mě, ať se vrátím. Já ale nechtěl. Samozřejmě jsem svoji budoucnost neviděl takto, ale nejsem člověk, který něco vzdává a bral jsem to jen jako nutný mezistupeň, který si musím odbýt.
Mohl sis dovolit za brigádní plat uklízeče zařídit v Německu bydlení?
No, já jsem první rok byl pendler. Bylo to i kvůli tomu, že jsem stále plánoval jít pracovat na tu loď, takže jsem si v Německu bydlení nehledal. Žil jsem stále v Čechách, do práce jsem dojížděl. Byla to asi hodina cesty. Což byla pohoda, protože ráno jsem se po cestě nasnídal a po práci jsem si po cestě krásně vypl hlavu. Byt jsem si zde našel až po roce, ale to už jsem neměl brigádu jako uklízeč, ale byl jsem zaměstnaný ve fabrice.
A to se stalo jak?
Půl roku jsem si práci uklízeče relativne užíval. Pevná pracovní doba a vypnutá hlava. V tomto to bylo úžasné. Ve tři jsem prostě skončil a nemusel jsem řešit emaily, nic a hlavně jsem za nikoho necítil zodpovědnost. Jediné, co mě štvalo, že jsem byl mezi skupinou čechů, takže jsem stále neuměl německy. Ale tím, že mi bylo po velmi dlouhé době lépe, tak jsem byl za práci vděčný. Ale už se ve mě občas ozval hlas, jestli opravdu se svou praxí a zkušenostmi, které mám, mi tohle za to stojí. Účel čisté hlavy ale práce splňovala, a tak jsem to neřešil. Až do té doby, než jsem jednou zametal a kolega mi řekl, že v zimě budeme odklízet sníh. Což v praxi znamenalo, že kdyby v noci napadl sníh, tak bude pohotovost a ve čtyři ráno budu muset přijet z Čech a odklízet jej. Tehdy jsem se naštval a řekl jsem si, že tohle už zapotřebí nemám. Německy jsem stále neuměl a na práci venku v mrazu jsem se necítil. Takže tehdy jsem si řekl, že se na zimu uklidím někam do fabriky. A to se mi také povedlo.
Jak se ti líbilo ve fabrice?
Tak jsem tedy nastoupil a začal jsem pracovat. Do toho jsem se začal i rychle učit německy, protože jsem už byl v německém prostředí. A ta práce mě vcelku bavila. Postupně za mnou začal chodit šéf a začal se se mnou radit o různých věcech. Češi totiž mají skvělou vlastnost, že jsou kreativní a umí si selským rozumem se spoustou věcí poradit. No a on za mnou začal takhle chodit a ptal se mě na různé rady.. V tu chvíli jsem si řekl, že na tu loď už nechci. Byl jsem totiž spokojený a nic mi nechybělo. Tak jsem si našel v Německu byt a přesídlil jsem. No a chvíli na to mě šéf povýšil a stal se ze mě nákupčí. Takže teď jsem už úplně spokojený.
Co bys doporučil lidem, kteří stejně jako ty přijdou do Německa a chtějí se naučit jazyk?
Hlavně se nebát mluvit. Mluvit, mluvit a mluvit. I když se člověk splete nebo se mu to nedaří tak, jak by chtěl. Nejnutnější je překonat ten strach z mluvení. No a potom poslouchat německý podcasty, dívat se na německý filmy. Ale jak říkám. Hlavně se nebát mluvit a něco ze sebe vydat. Ono se to potom poddá. To platí u všech jazyků. Co dále vnímám jako velmi důležité, je nezůstávat v pomyslné bublině svých krajanů. Člověk sice nema pocit, že je sám někde v cizí zemi, ale nikam se neposouvá. Nic jej nenutí jazyk dané země pilovat a pokroky jsou pak mizivé.
Autor: Veronika Soleil
Úvodní fotografie: AsiaCultureCenter z Pixabay