Vánoce, ty slavnostní dny světel a ticha, se každý rok vracejí, aby nám připomněly, co je v životě skutečně důležité. Přestože nás obklopují nedodělané resty, hemžení obchodů a vzrušené přípravy, pod povrchem všech těchto vnějších projevů se skrývá cosi hlubšího – tichá výzva k zamyšlení, ke zpomalení, ke ztišení.
Jsou to dny, kdy si uvědomujeme křehkost okamžiků a pomíjivost času. Možná proto v nás Vánoce probouzejí jistou melancholii. Ve světle svíček si vzpomínáme na ty, kdo už s námi nejsou, a na časy, kdy byly naše starosti menší, naše sny nekonečné. Melancholie však není smutek; je to tichá radost z toho, co bylo, a vděčnost za to, co zůstává.
„Usedám k malému stolku v rohu kavárny, kde vůně kávy se mísí s vůni skořice. V pozadí se linou vánoční koledy ze starého magnetofonu, které přinášejí zvláštní klid. „Praskající“ melodie tiché noci se nese prostorem, zatímco za oknem lidé ve spěchu nevnímají okolní svět. Objednal jsem si kávu – silnou, s kapkou mléka. Hrnek mě hřeje v dlaních a já jen tak sedím a pozoruji svět kolem. V kavárně je živo, ale ten ruch v sobě nese něco útulného. Dívám se z okna a přemýšlím o uplynulém roce, který se chýlí ke konci. O chvílích, které přinesly radost, ale i o těch, které mě naučily být silnějším. Vánoční čas ve mně probouzí nostalgii, ale i vděčnost za maličkosti, které život dělají krásným.“
O vděčnosti a pokoře
Vánoce jsou především o vděčnosti. O tom, že si uvědomíme, co všechno máme, i když se to možná zdá málo. Zdraví, klid, někoho, kdo na nás myslí. V dnešní době, kdy je tak snadné zaměřit se na to, co nám chybí, přichází Vánoce jako připomínka, že to největší bohatství je v lidech kolem nás. Pokora k životu je dar, který si většinou neuvědomujeme. Přitom právě Vánoce jsou příležitostí poděkovat – nejen slovy, ale i činy. Odpustit, smířit se, obejmout. Pokora znamená uznat, že naše štěstí není samozřejmostí, že je tvořeno i tím, co nemůžeme ještě dokázat. V neposlední řadě tyto svátky jsou také o lásce. Ne té romantické, jak ji často chápeme, ale hluboké, o lásce k lidem, k sobě samým, k našemu životu.
Podstata Vánoc
Nakonec jsou Vánoce o obyčejném lidském bytí. O chvílích, kdy se zastavíme a podíváme se kolem sebe. Kdy cítíme vůni cukroví, slyšíme smích naší rodiny nebo vnímáme ticho zimní noci. Jsou to okamžiky, kdy si uvědomujeme, že to největší bohatství není v tom, co můžeme držet v rukou, ale v tom, co můžeme cítit v hloubi nás samotných.
A tak až zapálíte svíčku na svém stole, vzpomeňte na ty, koho máte rádi. Uvědomte si, kolik jste toho dostali, i když jste to třeba nečekali. A třeba se pokuste být i vy tím, kdo přinese světlo a lásku do života druhých. Protože právě to je smyslem Vánoc. A v tom tichém dávání objevit svůj vlastní dar: radost a pokoj.
„Dopíjím svou kávu a za oknem se pomalu stmívá. Lampy svým žlutým světlem ozařují střechy starých budov, které by mohly vyprávět nespočet příběhů. V duchu přeji všem, i těm, které osobně neznám, klidné Vánoce a do nového roku naději. Naději na lepší dny, na uzdravení, na lásku. Přeji všem, aby pokora a vděčnost je provázela každým dnem následujícího roku. Příští rok, kdo ví, co přinese. Ale dnes? Dnes musíme věřit a užívat si každý přítomný okamžik, který máme s těmi, které máme rádi.“
Autor: Marek Michalec
Foto: Pixabay.com
