Máte svůj sen? Třeba o ideální práci? Vyvolává ve Vás tato představa radost a úsměv na rtech? A víte, že tu svou ideální práci můžete dělat? Andrea v to věřila a povedlo se jí to.
Většina příběhů, kdy se člověku přetočí život o 360 stupňů začíná aha momentem. Bylo to tak i u Vás?
Ano, bylo. V podstatě to začalo už při studiích na ekonomické fakultě vysoké školy. Už tehdy jsem říkala, že závidím těm lidem, kteří studují to, co je baví. Pro mě tím ekonomika rozhodně nebyla. Zpětně si uvědomuji, že jsem vysokou školu studovala jen proto, abych dokázala svému taťkovi, že na to mám. Že jsem schopná dostudovat a dotáhnout to až k diplomu. Přitom jsem si od dětství přála něco úplně jiného. Mým snem bylo být bytovou designérkou. Postupem času se ale můj směr začal ubírat do financí a ekonomiky a pro interiérový design už zde nebylo místo. Přišlo mi to tehdy jako něco nesplnitelného. Byl to můj tajný nesplnitelný sen. Tak jsem tomu říkala.
Po úspěšném dostudování vysoké školy jsem začala pracovat ve státní správě. Ta práce mě ale vůbec nebavila. Nudila jsem se. Cítila jsem, že tam nemůžu naplno projevit svůj potenciál a moje duše tam umírá. Díky této práci jsem si uvědomila, že potřebuju dělat něco víc akčního. Ideálně při práci cestovat a nějakým způsobem pomáhat lidem.
Takže jste podala výpověď v práci?
Ano, ale stále jsem nevěděla, co přesně mám dělat dál. Nakonec jsem přijala práci jako finanční poradce. Což byla právě akční a svobodná práce, při které jsem pomáhala lidem. Stále jsem však cítila, že to ještě není ono. Pořád jsem hledala něco nového, co by mě ještě víc nadchlo a zaujalo.
Na jedné pracovní akci jsem se seznámila s mužem, který dělal životního kouče. To mě zaujalo. Chtěla jsem vědět, jestli existuje něco, co by mě bavilo a já to v tomto životě mohla dělat. Koučinkem jsme došli k tomu, že mám v srdci interiérový design a nic jiného. To pro mě bylo radostné, ale zároveň frustrující zjištění, protože jsem měla vystudovanou ekonomku a nevěděla jsem, jak se k designu dostat, natož se tím živit.
Takže jste přišla na to, čemu se chcete věnovat, ale nevěděla jste, jak začít?
Přesně tak. Také mi došlo, že potřebuji ke svému snu i jiné prostředí než to, ve kterém žiji. Ostrava mi začala být malá. Já toužila po nových možnostech a příležitostech. Na mysl mi tehdy přistálo Brno a Praha. Rozhodla jsem, že nebudu skromná a vybrala jsem si rovnou Prahu. Jen když jsem viděla ceny nájmů v Praze, tak mi došlo, že na bydlení v Praze nemám dostatek financí.
Jak jste se situací naložila?
Nijak, nechala jsem to být. Samo se to vyřešilo, když se o dva měsíce později vracela má sestra z Ameriky. Dostala nabídku práce v Praze a hledala bydlení. Já se chopila příležitosti a domluvily jsme se, že budeme pro začátek bydlet spolu.
Byla to taková rychloakce. Ze dne na den jsem dala výpověď z nájmu v bytě v Ostravě a své věci jsem z velké části rozprodala. Věci, které mi zbyly jsem naložila do máminého auta a odvezla je do Prahy. Bylo to poměrně odvážné rozhodnutí, protože jsem tam neměla žádnou práci, kterou jsem samozřejmě potřebovala. Řekla jsem si ale, že pracovně navážu v Praze tam, kde jsem skončila v Ostravě.
Nastoupila jsem tehdy do investiční společnosti. Práce mě ze začátku velmi bavila, ale byla časově náročná, a navíc mě hodně stresovala. Díky ní jsem si ale mohla dovolit vlastní bydlení, za což jsem velmi vděčná. Trhalo mi ale srdce, že mám doma pejska celý den samotného a já jsem pryč, v práci. Právě přemýšlení nad trávením času, což je to nejdůležitější, co v životě máme, mě přimělo znovu začít zvažovat realizaci svého snu stát se interiérovou designérkou.
Sen a cíl jste si tedy stanovila. Jak ste se ale dostala z bodu 0?
Položila si zásadní otázku. Jak to tedy udělat, abych se stala bytovou designerkou? A začala jsem pátrat.
Dokonce jsem se přihlásila jako uchazeč o místo interiérového designéra do jedné firmy s designovým nábytkem a oni mě pozvali na pohovor. Z toho jsem byla v šoku, ale v pozitivním slova smyslu. Můj životopis byl totiž v podstatě absolutně nevhodný. Vysoká ekonomická škola, práce ve finančním sektoru, žádná zmínka o architektuře nebo designu.
Díky této zkušenosti jsem se ale posunula zase o kus dál, protože mě paní majitelka podpořila v mém snu. Do zaměstnání mě k nim sice nepřijala, protože jsem neuměla pracovat v grafickém programu, který je pro tuto práci nutný, nicméně mi řekla, že vidí můj talent, a že mám potřebný drive i nadšení pro práci návrháře interiérů.
Takže jste se zase přiblížila o kousek blíže ke svému snu. Ale stále jste ještě práci neměla. Co následovalo poté?
Já jsem si hlavně celou dobu myslela, že k tomu, abych dělala bytový design musím mít vystudovanou architekturu. Ale to není pravda. Bytový design totiž spadá do kategorie živnost volná, takže začít podnikání v tomto oboru je poměrně jednoduché. Hurá! Udělala jsem si tedy kurz na modelování ve 3D a následně si našla kurz na navrhování interiérů.
Kurz interiérového designu byl velice intenzivní a zaměřený především na praktické věci. Na kurz jsem jezdila do Brna, kde ho vedly dvě tamní úspěšné designérky. Obě ze mě byly nadšené. Potvrdily mi, že mám pro tuto práci cítění a jsem v této oblasti talentovaná. To byl pro mě absolutní zlom.
Hned po absolvování kurzu, což bylo v lednu 2020, jsem podala výpověď v zaměstnání. To bylo poměrně šílené rozhodnutí, protože jsem za kurz utratila všechny našetřené peníze a měla závazky v podobě hypotéky, ale cítila jsem, že to musím udělat. Kolegové v práci mi říkali: „Co když to nevyjde, co budeš dělat?“ A já: „Ono to vyjde, jiná cesta neexistuje!“ Byla jsem o tom naprosto přesvědčená.
Bála jste se tak velkého kroku?
Ne, já jsem to tak prostě cítila. Věděla jsem, že v té práci už nevydržím ani měsíc a toto jsem vnímala jako jediné možné řešení. Po podání výpovědi se mi velmi ulevilo. Jako by ze mě spadl balvan. Pak jsem začala hledat práci v oblasti bytového designu, abych nabyla praxi. Vnitřně jsem ale věděla, že nechci být nikde zaměstnaná a pracovat pro někoho. Proto jsem asi byla na pohovorech neúspěšná, i když to vždy na začátku vypadalo, že mě přijmou. Došlo mi, že má cesta je cesta svobody a s tím spojeného podnikání. Jen jsem nevěděla, jak to udělat a kde sehnat klienty.
Většinou v těchto chvílích k člověku přijde pomoc nějak „sama“ od sebe. Někdo nebo něco nás vždy navede k dalšímu kroku.
Přesně tak. Ozval se mi kamarád, že mi pomůže s mou webovou stránkou ve chvíli, kdy jsem už sama byla s tvorbou v koncích. Jiný známý mi pomohl s propagací na LinkedIn. A právě příspěvky na LinkedIn pro mě byly klíčové. Díky LinkedIn jsem získala svou první klientku a následovali další.
Když bych to měla shrnout do časové osy, tak jsem během devíti měsíců rozjela své podnikání od kurzu k mému prvnímu placenému klientovi.
Nyní už jsou to téměř tři roky, co mě interiérový design živí. Můj nesplnitelný sen se stal skutečností. Zakázky mám čím dál větší a složitější. S každým projektem se učím něco nového. Miluju tvoření nových domovů. Miluju ty nadšené klienty, kteří jsou šťastní, že jsem jim vytvořila domov, který by si sami vytvořit neuměli nebo na to nemají čas. Moje další vize je dělat bydlení důstojnější. Nechci zatím úplně rozvádět o co půjde, ale už teď na tom začínám pracovat a moc se těším.
No tak to je krásné! A takhle to podle mě přesně funguje. Jakmile se člověk dá na tu svoji vlastní cestu za svým snem, tak ono to často i v tu chvíli vypadá, že je všechno úplně špatně. Tak jak to bylo u Vás. Dala jste výpověď v práci, neměla jste našetřené žádné peníze, hypotéka na krku a zakázky jako na bytový design v nedohlednu. Ale nakonec se tím člověk prokouše a zjistí, že je všechno přesně tak, jak to má být a začne se mu dařit.
Přesně tak. Člověk do toho nesmí pustit své strachy. Jako například z čeho zaplatím nájem nebo hypotéku. Prostě věřit své intuici. A pokud cítím a věřím, že to bude dobré, tak i když racionálně to smysl nedává, tak prostě bude! Protože naše intuice nás vede vždy tím správným směrem.
Autor: Veronika Soleil, redaktorka
Foto: Archiv Ing. Andrea Obdržálková, bytová designerka