Poslední dobou mám pocit, že se dívám na úpadek lidských hodnot a morálky. Kam mizí čest? Ušlechtilost? Pravdomluvnost? Kam se poděly všechny ty hezké vlastnosti lidí, které povyšovaly člověka na vyšší úroveň existence?
Nejednou jsem se setkala s tím, že lidé kvůli strachu ze ztráty peněz, komfortu nebo třeba lásky lžou, podvádí, kamuflují, zatajují, kují pykle.
A já se ptám proč?
Když jsem byla mladší, tak jsem se vždy smála tomu, že někdo lpí na určitých hodnotách v životě. Nechápala jsem, proč je důležité být třeba čestný a nebo pravdomluvný. Hlavně jsem tomu nerozumněla z toho důvodu, že jsem byla velmi často po projevení mé osobní pravdy uvedena do problémů.
„Jsi moc drzá.“
„Co si to dovoluješ.“
„Kdo si myslíš, že jsi.“
„Mlč a poslouchej staršího.“
No a takové výroky u mne vyvolaly hádejte co?
Mlčení.
Přestala jsem říkat svůj názor, přestala jsem diskutovat. Zraňovalo mě, že to těm adresátům ubližuje. Bohužel to takto má dnes velká spousta lidí. Než aby musela čelit zdánlivě nepříjemným situacím a konfrontacím, tak raději mlčí a nechají si (a teď mi promiňte) vytírat hubou podlahu.
Bylo to ale opravdu tak? Opravdu jsem byla drzá a chovala se povýšeně?
Nebylo. Samozřejmě že nebylo. Ty osočující věty, které přistávaly na mou dětskou podobu byly vyřčeny jen proto, protože adresáti si s mými otázkami nebo přímočarostí nevěděli rady. Uvedla jsem je do jejich nekomfortu a konfrontace s jejich myšlenkami či myšlenkou, na kterou třeba neměli „obhajobu“.
Jenže místo toho, abych to jako to dítě pochopila způsobem pravdivým, pochopila jsem to úplně jinak. Pochopila jsem z toho, že se chovám nepatřičně a ptám se na věci, které se nehodí.
Přitom mé názory a otázky nikdy nebyly mířeny tak, abych někoho zraňovala nebo se povyšovala. Dokonce nebyly ani vulgární nebo ničím ubližující. Byla jsem jen velmi zvídavá a spousta věcí v lidském světě mi nedávala smysl, a tak jsem se ptala.
Věřím, že přesně tak se dnes cítí velká spousta lidí, kteří v sobě a svých myšlenkách ukrývají obrovské poklady. Jen se je bojí vytáhnout na světlo světa.
Opět se ptám – proč?
Z mého osobního pozorování k tomu dochází z těchto důvodů:
- Strach a nejistota: Někteří lidé mohou mít strach z konfliktů, odmítnutí nebo negativní reakce, což je může vést ke lži nebo vyhýbání se konfrontaci. Tímto způsobem se snaží zachovat mír a pohodu.
Pozn. aut.: Opravdu ji tak ale zachovají? Nebo jen odkládají a hromadí problémy na později? - Sociální tlak: Společnost a okolí mohou vyvíjet tlak na to, jak se chováme a jaké názory zastáváme. Lidé se mohou cítit nuceni přizpůsobit se, aby se vyhnuli konfliktu nebo kritice.
Pozn. aut.: Velmi často se bojíme projevit sebe, protože si myslíme, že budeme opuštěni nebo odsouzeni nejbližšími. Já se ale ptám, opustíte toho, koho doopravdy milujete jen pro jiný názor nebo přesvědčení? - Nedostatek sebevědomí: Nedostatek sebevědomí může způsobit, že lidé nejsou schopni pevně stát za svými názory a rozhodnutími. Mohou mít obavy z toho, že by mohli být nesprávní nebo že by mohli selhat.
- Komfort a pohodlí: Někteří jedinci preferují v životě zachování pohodlí a míru nad možnou konfrontací po vyjádření svého názoru. To může vést k tomu, že se vyhýbají obtížným situacím, i když by mohli něco změnit.
A proč vám to tady vlastně píšu?
Píšu to proto, protože si stále myslím, že v naší vlastní ryzosti, opravdovosti a autenticitě, která je projevena ve směru laskavém a pravdivém se ukrývá ta největší osobní síla. Jsem přesvědčena o tom, že každou lží nebo mlčením ve chvíli, kdy cítíme, že se máme projevit a neuděláme to, se snižujeme níže a níže.
Největším lidským benefitem totiž nejsou peníze a pohodlí (i když to tak může působit). Největším lidským benefitem je dobrý pocit, když se na sebe podíváme do zrcadla, a když jsme schopni dívat se ostatním do očí s rovností a pravostí v srdci.
Opatrujte se.
Autor: Veronika Soleil
Foto: Uschi z Pixabay.com