Snila o tom, že potká muže svých snů. Udělala si o něm naprosto jasnou představu. Každý den na tom pracovala. Skoro už nedělala nic jiného. Tolik se snažila. Jenže… ono pořád nic.
A tak se v ní pomalu rozhostil pocit, že je s ní něco špatně a že to musí honem napravit, aby Ho našla. Aby pro něj byla dost dobrá. Aby byla prostě dokonalá a až se potkají, tak aby ji nemohl přehlédnout!
Pustila se do toho s nadšením. Vylepšovala každý kousek své osobnosti. Své tělo, své myšlenky, své podnikání, své sny… A dřív, než si to uvědomila, zamotala se do cizích pravidel života a zapomněla cestu ven. Život jí podivně ztěžkl a přestala se smát.
Dělala všechno pro to, aby nic neponechala náhodě. Vytvořila geniální plán obrazu vlastní dokonalosti. Časem přestala vnímat, že ho tvoří z pocitu, že je s ní něco špatně.
Stala se mistrem v napravování a vylepšování sebe i ostatních. Jakkoliv v tom byla dobrá, uvnitř měla podivné prázdno zdálo se, že se to v ní rozpíná.
Naučila se tedy ještě usilovněji pracovat, aby to moc nevnímala. Dřela a předsevzala si, že udělá všechno pro to, aby dosáhla toho, co si stanovila.
Mnoho se jí toho podařilo a byla na sebe opravdu pyšná. Stála v záři reflektorů, užívala si potlesk a byla hodně zaměstnaná. Vytvořila si vlastní přesné představy, definice a názory. Jen ten její vysněný muž stále nepřicházel…
Donekonečna se sama sebe ptala, kde udělala chybu. Přečetla mnoho knih, navštívila všechny semináře a měla ty nejlepší kouče a učitele. Nic se nezměnilo.
Často propadala černým myšlenkám, cítila se vyčerpaná a pak i onemocněla. Ať dělala co dělala, nemohla na to přijít. Chvíli na sebe byla naštvaná, chvíli zuřila, pak zase propadla beznaději. Už nevěděla, čemu má vlastně věřit. Co je ještě potřeba vylepšit nebo pochopit…?
A přitom…. On se celou dobu díval. Stál tam a viděl, jak je nešťastná. Věděl, že se trápí. I tak mu připadala krásná. Ale protože byla tolik zaměstnaná prací na tom, co je s ní špatně, nikdy si ho nevšimla. Vyhlížela svého prince a měla jasně stanoveno, že přijede na bílém koni. Jen jí při vší té snaze uniklo, že on už tady dávno je.
Až pak jednou přišla chvíle, kdy se jí věci vymkly kontrole. Kdy v momentě, kdy se nejvíc snažila utéct svým pocitům, upadla, rozplakala se a rozmazala si make-up. Seděla na zemi rozcuchaná a nemohla ten pláč zastavit. Byl jako řeka. Valil se ven úplně bez kontroly.
V tu chvíli k ní přišel a jen jí jemně položil ruku na rameno. Pomohl jí vstát a utřít slzy. Bez rachejtlí a slavobrány. Jen tak. Neměla sílu jakkoliv se bránit, opřela se o něj a jejich oči se střetly. A najednou ho Uviděla. Nemohla tomu uvěřit. AHA, tady jsi! A držíš mě v náručí 🙂
Tenhle příběh je věnován všem ženám, které už jsou připraveny odložit trápení, odevzdat se lásce a ocenit to, co JE.
Autor: Tereza Hanusová
Foto: Pixabay.com
