Johanka Veselá je mladá a úspěšná módní návrhářka a stylistka, která má za sebou plno zajímavých zkušeností – ať už je to studium vysoké školy v Anglii, práci jako stylistka v Elle Beauty Lounge na každoročním filmovém festivalu v Karlových Varech, povedenou fashion soutěž v Číně, ale také tvorbu vlastních kolekcí.
Ahoj Johanko, děkuji, že sis udělala čas ve svém nabitém programu. Chtěla bych asi hned začít tím, že se vrhneme a zabrouzdáme do tvých úplných začátků. Jak to všechno začalo? Jak jsi přišla na to, že tě baví svět módy?
Začíná to jako klišé u ostatních návrhářů – já jsem už od malička říkala své mamce, že chci být módní návrhářka. V té době jsem znala jenom Blanku Matragi a milovala jsem pohádku Princezna se zlatou hvězdou na čele, kde se vyskytly její nejznámější modely. Mamka mi ale říkala, že návrhářky si vydělávají málo peněz a musí hodně makat. Doporučila mi, ať si vyberu něco lepšího (smích). Tak jsem došla k běžnějším princeznovským přáním “co budu, až budu velká”. Od návrhářky jsem tedy trochu opustila, ale pořád jsem stylovala kostýmy z šátků a šila pro panenky. Nějak jsem to vůbec neřešila, to přišlo až později s výběrem střední školy, kdy jsem přemýšlela nad grafikou nebo fotografováním.
Jak to Johanko pokračovalo? Co sis vybrala nakonec za obor a čemu jsi se věnovala při studiu?
Jak jsem říkala, chtěla jsem si vybrat umělecký směr více do fotografie nebo grafiky. Šla jsem ale na veletrh středních škol, kde jsem našla uměleckou školu, kam jsem se na poslední chvíli přihlásila. Měla jsem poslední den na odeslání přihlášky a talentových zkoušek na obor scénografie a kostýmní design.
To zní jako super náhoda, že si našla tento obor na veletrhu. Jak se ti studium líbilo? Splnilo to tvá očekávání?
Když jsem nastupovala do prvního ročníku, tak to byl úplně nový obor, takže bylo hodně věcí otevřených a nejasných. Náplní oboru byla tvorba kostýmů a divadelních scén, což zahrnovalo trochu návrhářství a šití, hlavně ale tvorbu maket divadelních scén k předloženým scénářům a různých prostorů, spousty kreseb a 3D modelů. To vždy fyzicky i digitálně. Díky celkové rozmanitosti jsem si mohla zkoušet všemožné materiály a experimentovat. Většina těch věcí byla opravdu šílená a dneska bych to ani nemohla publikovat, ale tohle byly mé začátky. Střední školu jsem ukončila maturitou a praktickou zkouškou. Ta spočívala v tom, že jsme si měli vzít existující firmu nebo si vymyslet fiktivní firmu a udělat re-brand. Měli jsme navrhnout oblečení pro obsluhu nebo hostesky, vytvořit logo a grafický vizuál.
Když říkáš, že jste měli i praktické obory, měla jsi během studia možnost pracovat i na nějakých reálných projektech?
Během střední školy jsem musela splnit stáž, která měla být na týden. Logicky jsem svou stáž hledala po divadlech, a nakonec jsem zakotvila v Divadle Bez Zábradlí, kde se týdenní stáž přehoupla v pět let brigády, na kterou s láskou vzpomínám. Pracovala jsem jako garderobiérka. Práce spočívala především v péči o kostýmy a herce a to hlavně příprava kostýmů před představením, oblékání herců a po představení údržba a čištění kostýmů. Zároveň jsme po republice jezdili i na divadelní zájezdy, což bylo super. O pár let později jsem díky této zkušenosti dostala tu stejnou práci v divadle v Southamptonu při mém studiu v Anglii.
To zní parádně, vypadá to, že ti to otevřelo dveře dál do světa. Máš ještě nějaké zkušenosti, na které ráda vzpomínáš?
Pamatuju si, že časopis Elle vyhlásil soutěž, kde se účastník mohl stát stylistkou nebo redaktorkou během filmového festivalu v Karlových Varech. Soutěž byla pro účastníky starší osmnácti let a mně v té době bylo ještě sedmnáct. Ale řekla jsem si, že to zkusím. Soutěž jsem vyhrála s dalšími dvěma slečnami a jely jsme s tehdejší hlavní stylistou Elle na filmový festival, kde bylo Elle Beauty Lounge. Tam jsem poprvé mimo školu přičichla ke stylingu.
Elle beauty lounge se hemžilo herečkami, herci a známými osobnostmi, které jsme oblékali na červený koberec filmového festivalu, ale i na doprovodné akce a bankety. Tahle pohádková zkušenost se mi pak nabídla ještě několikrát znovu a nakonec jsem na filmovém festivalu oblékala čtyřikrát. Byla to krásná a přínosná zkušenost. Učila jsem se zde pod vedením těch nejlepších v oboru, kreativita byla neomezená, možnost získat kontakty na poli módy nedocenitelná a s mnoha lidmi jsem v kontaktu do dnes.
To vypadá jako super zkušenost a zážitek. Každopádně pojďme se posunout kousek dál. Maturitu si úspěšně složila, kam pokračovala tvá cesta dál?
Stejná škola nabízí i vyšší odborné vzdělání, kde jsem měla na výběr pokračovat ve studiu oděvního návrhářství. Po půl roce jsme vždycky měli finální výstup v podobě módní přehlídky. Bylo to propojení všech oborů – my jsme šili naše návrhy. Každý si tvořil svůj návrh a do toho jsme celá třída řešili přehlídku, což spočívalo od zajištění prostoru, hudby, světla, vybavení, modelek, organizaci, grafiku až po pozvánky. Samozřejmě nám s tím pomáhala i škola (finančně) nebo spolužáci mezi ročníky (organizačně) a profesorky (koordinačně). Když byly přehlídky v zahraničí, tak to řešila škola. Po dokončení školy jsme se rozhodla, že zkusím vysokou školu v Anglii.
Kde se vzal nápad odjet do Anglie a studovat? Jak jsi na to přišla, a jak se ti tam líbilo?
Měla jsem dvě kamarádky na VOŠce, které byly o rok starší než já a odjely za studiem rok přede mnou. Vlastně nám tím otevřely cestu. Párkrát jsme se o tom spolu bavily a dokonce jsem je během prázdnin jela navštívit. V Anglii je super to, že když máte vystudovanou VOŠku v Česku, stačí vám jen jeden rok studia na takzvaném “top-up” kurzu a uděláte si bakaláře. Holky mi ukázaly školu, město a bylo to fajn. Já už nad tím předtím přemýšlela, že bych chtěla odjet do zahraničí za studiem. Nakonec jsem si na poslední chvíli podala přihlášky na pár britských univerzit, kam mě všude přijali. Nakonec jsem se rozhodla pro Solent University v Southamptonu, obor Fashion Design.
Přihlášku jsem podala s pomocí Unilink agentury, která mi pomohla s výběrem školy i s veškerým papírováním a studentskou půjčkou. Musím ale říct, že začátek byl velmi hektický a náročný. Přijetí na školu jsem sice dostala brzy, ale problém byl s ubytováním, které jsem si nemohla najít. Dopadlo to až na poslední chvíli, takže jsem měla jen pár dní na to najít si letenky a všechno ostatní.
Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že to vzdám. Nemohla jsem si totiž najít žádné ubytování. Naštěstí jsem přes Facebook market v Southamptonu našla inzerát na pronájem pokoje. Dopadlo to tak, že o půlnoci před odletem jsem podepisovala digitálně smlouvu bydlení s tím, že jsem reálně nevěděla, jak ten pokoj bude vypadat nebo s kým tam vůbec budu bydlet. Nešlo to už ale udělat jinak a já to nechtěla vzdát. Další den jsem si sbalila svůj život do jednoho velkého kufru a vydala jsem se za novým dobrodružstvím.
A co říkáš zpětně na studium v Anglii, splnilo to tvá očekávání? Je něco, co tě překvapilo ať už pozitivně nebo negativně v porovnání se studiem v České republice?
Zkušenost to byla opravdu skvělá. Vždycky, když se mě někdo ptá, jestli má odjet do zahraničí, tak vždycky říkám, že to stojí za to a člověka to velmi obohatí a posune dál. Člověk ten pak svět vidí úplně jinak než z pohodlí domova, získá novou perspektivu. Vybavení školy, budovy, lidi a profesoři jsou úplně jiní, než na co jsem byla zvyklá u nás. Největší rozdíl jsem viděla především v tom, že v Česku se nejvíce dbá na řemeslo, kde se všechno učí perfektně technicky ovládat – ať už je to krejčovina, zvládání střihů, porozumění materiálu a konstrukce oděvů nebo kreslení. V Anglii to bylo naopak. Tady šlo především o koncept a o to „umělečno“. Tohle bylo obohacující a jsem ráda, že jsem si prošla oběma směry. Myslím si, že dobrý návrhář by měl ovládat obojí.
Ten rok studia jsme měli ukončit kolekcí s tím, že v Londýně se každý rok pořádá Graduate Fashion Week, který je součástí hlavního Londýnského Fashion Weeku. Je to pro všechny čerstvé absolventy – z každého ateliéru vysokých škol se vyberou studenti, kteří prezentují svou školu a mají tam přehlídku. Díky tomu mají všichni obrovskou možnost na nabrání kontaktů a stáží a studenti, kteří nebyli vybráni, mohou donést svá portfolia a ukázat svou práci. Je to ohromná událost. Bohužel já studovala zrovna v roce, kdy začal coronavirus a karanténa a nic se nedalo dělat. Zavřela se škola i s ateliérem. Abych školu dokončila, musela jsem si půjčit vybavení ze školního ateliéru – krejčovskou pannu a šicí stroj. Podmínky byly bojové – musela jsem všechno realizovat z domova, což bylo náročné. Místo celé kolekce, která měla být o šesti outfitech, jsme měli dokončit aspoň tři finální výstupy. Fashion Week byl samozřejmě zrušený a v podstatě v tomhle to bylo zklamání. Chtěla jsem se dostat do Londýna s kolekcí, kterou jsem mohla prezentovat a mohly se mi otevřít dveře dál do světa, což byl můj sen, ale kvůli pandemii se to neuskutečnilo.
Když teď zmiňuješ Johanko Fashion Week, tak mám pocit, že jsi sama už dříve na nějakých pracovala, je to tak?
Ano. Na střední se ke mě dostala nabídka pracovat na jedné fashion akci a oblékat přehlídky. Po několika sezónách jsem se pak přes kontakty dostala do backstage Mercedes-Benz Prague Fashion Week, kde jsem oblékala několik let každou sezónu. Dodnes si pro radost na fashion week odskočím jako výpomoc do backstage, nebo se podívat na přehlídky.
No a jak pokračoval tvůj život v Anglii, zůstala jsi tam nadále a čekala jsi, jestli se situace skrz světovou pandemii covid-19 nezlepší?
Nakonec jsem se o letních prázdninách vrátila domů. V Anglii mi skončila nájemní smlouva a nebylo jisté, jak se bude situace vyvíjet dál. Měla jsem ale štěstí v tom, že jsem si mohla u svého dědy zařídit svůj ateliér, kde jsme měla prostor tvořit a pracovat na svých věcech. Bylo to super mít po škole čas pro sebe a vytvořit další kolekci, která se o rok později prezentovala na přehlídce WE ARE NEXT. Je to mezinárodní projekt, kdy do Česka jezdí mladí návrháři a studenti z celé Evropy a prezentují se na této akci. Mezitím, co pořád v Česku řádil covid a byly různé karantény, tak jsem navázala dvě upcycling spolupráce.
První projekt byla spolupráce s jedním menším secondhandem, pro který jsem vytvořila mini kolekci upcyclovaných korzetů a saka z materiálů,které mi poskytli. Druhá spolupráce byla s firmou Aurosa, kterou vlastní moje kamarádka, která mě oslovila, abych oživila jejich merch svými nápady. Poskytli mi mikiny a trička s jejich potiskem, které jsem přestříhala a přešila podle svých návrhů. Tuhle spolupráci jsem si opravdu užila, protože mi nechali volnou ruku a s výsledkem jsme byli všichni moc spokojeni. Merch je dodnes k zakoupení. Tohle je něco, co mě opravdu baví. Zároveň jsem si našla práci jako stylistka v secondhandu 1981. Je to dobrá zkušenost a celé to momentálně zapadá do mé filozofie o upcyclingu. Tuhle spolupráci jsem ale už ukončila a momentálně pracuji jako stylistka pro FootShop.
Johanko, já vím, že jsi mimo jiné měla i svou módní přehlídku až v Číně, což je velký úspěch, ale věřím, že to bylo náročné zorganizovat. Řekla bys mi k tomu něco víc? Jak se to vlastně stalo a jak to všechno dopadlo?
Měla jsem jednu známou, která měla jinou známou. Byla to Korejka, která hledala české návrháře, kteří by jeli prezentovat své kolekce do Číny na soutěž. Moje známá ji dala kontakty na různé české návrháře a nějak jsem se mezi ně dostala i já. Vůbec nechápu, jak jí to tenkrát napadlo, protože ostatní už byli známí a vědělo se o nich – na rozdíl ode mě. V tu dobu jsem byla ještě studentka. Nakonec nikdo z těch velkých jmen neměl čas do Číny odjet, protože se v tu dobu konal český Fashion Week. Nakonec jsem byla vybrána a přede mnou letní prázdniny. Pouhé dva měsíce na to vše zařídit, navrhnout a ušít. Pro druháka VOŠky to byla docela výzva (smích). Nakonec jsem vše jen tak tak stihla, získala víza a mohla jsem odletět.
Čínská strana tenkrát všechno hradila – letenky, ubytování a jídlo. Kolekci jsem stihla ušít a v září jsem mohla odcestovat. Musela jsem celou kolekci zabalit do jednoho kufru a vydat se na cestu, která byla náročná. Letěla jsem sama z Prahy do Pekingu, kde jsem musela přestoupit na vnitrostátní let do Zheng-zhou, kde mě čekala moje překladatelka, která mi tlumočila z čínštiny do angličtiny. Tam jsem strávila dalších pět dní.
Soutěže se zúčastnilo asi dalších 100 dalších návrhářů, kteří byli především z Číny a Asie. Z Evropy jsem byla jenom já. Ničemu a nikomu jsem tam vůbec nerozuměla, vetšinou nemluvili anglicky, vše bylo v čínštině. Přehlídka byla podle mě povedená, i když backstage byla pro mě hodně chaotická. Potom došlo na vyhlašování vítězů a přiběhla za mnou jedna modelka, že jsem vyhrála druhé místo a ať utíkám na pódium. Já o ničem nevěděla, protože jsem nikomu nerozuměla (smích). Předali mi cenu a trofej a potom všichni výherci byli pozvání na různé obědy a bankety, kam jsem všude musela chodit s tou překladatelkou, protože skoro nikdo neuměl anglicky a bylo to náročné. Byla to ale zajímá a super zkušenost a jsem za to vděčná. Pak jsem se vrátila domů a dodnes na to ráda vzpomínám.
Páni, to je opravdu velká zkušenost. Tohle se určitě nepodaří každému. Každopádně bych se tě chtěla zeptat – co teď? Kam momentálně směřuješ?
Chtěla bych se posunout dál a získat čas a peníze na své projekty. Ráda bych se i podívala znovu do zahraničí na stáž, nebo i další studium. Je to teď velmi otevřené. Jeden z konkrétnějších cílů je momentálně dokončit jednu kolekci, kterou mám už delší dobu rozpracovanou.
Johanko, moc ti děkuji za rozhovor. Přeji ti hodně štěstí a úspěchů.
I já moc děkuji. Jen bych chtěla dodat, ať se lidi nebojí vzepřít se svému strachu a ať zkouší vystoupit ze své komfortní zóny. Měli bychom umět překonávat sami sebe, protože to vždycky něco dobrého a pozitivního do našich životů přinese – ať už jde o sebepoznání nebo příležitosti nebo i nějaké super vzpomínky. Závěrem bych ještě chtěla citovat svůj největší životní vzor – Vivienne Westwood- „Buy less, choose well, make it last“. Tohle je moje největší message, kterou bych chtěla předat dál. 😊
Autor: Zuzana Zgarbová, redaktorka a cestovatelka
Foto: Archiv Johanka Veselá; Pixabay.com