Mladí dospělí často tápu, jakým směrem se po střední škole vydat. Neví, zdali poslechnout vlastní intuici, rodiče a nebo se přidat k přátelům. Bruno řešil podobné dilema. Nakonec dal na svou intuici.
S Brunem jsem se seznámila během našeho studijního pobytu v britském Southamtonu na Solent University. Bruno studoval velmi kreativní obor – film. Právě proto nás může více zasvětit do uměleckého světa. Má za sebou řadu úspěšných projektů, ať už se jedná o práci na dokumentu This is no bear hunt, produkci různých hudebních videoklipů nebo v neposlední řadě krátkometrážním filmu Homo Verum.
Ahoj Bruno, mohl bys nám na začátek říct, kdo je to Bruno Mojš?
Dobrá otázka. Jmenuji se Bruno, je mi 23 a pocházím ze Slovenska. Momentálně žiju v Londýně v Británii, asi pátým rokem a věnuji se filmařině v hodně všestranné formě. Mám za sebou i působení v produkční filmové firmě, kterou jsme založili s mými spolužáky z vysoké. Než jsem odešel studovat vysokou školu do Anglie, navštěvoval jsem gymnázium v Ružomberku na Slovensku.
Jak si se tedy z všeobecného studia dostal k filmu?
K filmu jsem inklinoval od dětství, vždycky mě to táhlo tímto směrem. Byl jsem částečně zainteresovaný i k herectví, avšak nikdy jsem se k tomu pořádně dál nedokopal. Byla to především zvědavost, kterou jsem se ale neodvážil rozvinout dále. Na gymplu mi to šlo docela dobře, co se týká prospěchu, ale nic jsem tehdy ještě neřešil. Žil jsem klasický středoškolácký život. V posledním ročníku jsem se musel rozhodnout, co budu dál dělat – ať už jít do práce nebo pokračovat ve studiu. Rodiče mě tlačili víc směrem tradičnějších oborů, jako je právničina nebo ekonomický směr, což já jsem si nedokázal představit.
Na toto apelování rodičů jsem si podal přihlášku na Karlovu Univerzitu na obor sociálních věd. Každopádně jeden večer jsem šel s kamarády posedět na pivo a jak to tak občas chodí, někdy v pozdních hodinách u piva jsme debatovali o vysoké a někdo zmínil, že by nemuselo být špatné studovat film. Nějak mi to zůstalo v hlavě a celý týden jsem nad tím přemýšlel. Tak jsem se rozhodl, že zkusím tento směr. Gymnázium, které jsem navštěvoval bylo dvojjazyčné (slovenština i angličtina), proto jsem si řekl, že se zkusím přihlásit na zahraniční školu.
Přihlásit se na školu v zahraničí musí být složitější než v ČR. Pomáhal ti s tím někdo?
No, rozhodl jsem se kontaktovat jednu agenturu, která pomáhá s přihláškami do Anglie. Zjistil jsem, že deadline přihlášek je už za týden. Nějak jsem to všechno stihl, a nakonec jsem zjistil, že mě přijali. Rozhodl jsem se odejít do britského Southamptonu.
Co ti na tvé rozhodnutí řekli rodiče?
Musím říct, že z toho nebyli moc nadšení – ať už z Anglie, tak z filmařského oboru. Musel jsem tedy i po přijetí do Anglie absolvovat přijímačky na Karlovu Univerzitu, což je taky vtipný příběh. Odjel jsem jeden den s kamarádem do Prahy, kde jsme mimo jiné poznávali i noční Prahu.
Druhý den ráno jsem měl přijímačky a musím se přiznat, že jsem tam přišel dost unavený. Když jsem tam došel, bylo tam plno zahraničních studentů a všichni seděli v knížkách a připravovali se. No, nějak jsem ten test napsal a o pár hodin později jsem se dozvěděl, že z těch asi sto studentů jsem skončil devátý a přijali mě. Já ale věděl, že chci do Anglie a za filmem. Rád ale na tento pražský víkend vzpomínám.
Jaké byly tvé začátky v Anglii?
Než jsem nastoupil, neměl jsem žádné praktické zkušenosti. Neměl jsem šajnu, ale moc jsem se těšil. Musím říct, že studium mě bavilo od první sekundy. Poprvé se mi stalo, že jsem chodil do školy rád. V prváku jsem tedy trávil hodně času jak ve škole, tak i v knihovně. Co si myslím, že bylo velmi důležité pro budoucnost je uvědomění si, že edukační systém je zde nastavený úplně jinak než na Slovensku. Způsob šprtání, co jsem zažil na gymplu mi moc nevyhovoval. V Anglii to takhle není, tady je o dělání toho, co se naučíme.
Dostal ses během studia k nějakým projektům, kde ses mohl realizovat?
Ano, samozřejmě. Ať už to bylo podmíněné kurzem, co jsem studoval nebo mimo školu. Každý týden jsme dostávali dobrovolné úkoly, které jsem byl zvyklý na střední škole vždycky od někoho opsat (a to vlastně byly úkoly povinné). Najednou jsem všechny tyto povinné i dobrovolné úkoly plnil jako největší šprt. 😊
Jak už jsi Bruno na začátku zmiňoval, se svými spolužáky jste založili produkční firmu. Jak se to vlastně stalo?
Hned v úvodních týdnech jsem si hodně sedl se svými dvěma spolužáky z Portugalska. Velmi rychle jsme zjistili, že nám to spolu jde co se týká spolupráce, protože jsme spolu už pracovali ve skupinových pracích na našem oboru. Tam jsme si na sebe zvykli, oťukali se a zároveň nám to hodně sedělo i v kamarádské rovině. Po skončení prváku jsme si řekli, že by nebylo od věci začít vydělávat aspoň nějaké peníze v oboru, který studujeme. Nějak jsme se do toho pustili, ale ani jeden z nás neměl šajnu o tom, do čeho jdeme, jak se to vůbec dělá a všechno jsme se museli naučit za pochodu. Říkali jsme, že kráčíme do tmy. Takhle nějak to vzniklo. Napřed jsme se prezentovali hlavně tak, že jsme si založili sociální média a později se to posunulo do bodu, kdy jsme se registrovali jako společnost v Anglii. Ten drive na začátku byl u nás obrovský. Myslím, že jsme tehdy ani nespali. Chodili jsme víceméně jen do školy, práce, občas nějaká studentská párty a k tomu asi dvě procenta spánku denně. Bylo to velmi rychlé a dynamické období.
Začali jste pracovat i na větších projektech?
Další krok jsme udělali tehdy, když jsme se jako společnost přihlásili na jednu soutěž o grand v Portugalsku. Prvně jsme si mysleli, že už jsme propásli termín přihlášek, ale naštěstí jsme měli pár dní k dobru. Velmi narychlo jsme natočili video, jehož úkolem bylo prezentovat se jako firma v minutovém videu. Moc dobře si pamatuju, že jsme video natáčeli, když jsem byl nemocný s horečkama. Rychle jsme to natočili, a dokonce nás vybrali s dalšími 4 společnostmi do finále v Portugalsku.
Poslali nás na event, kde jsme se měli prezentovat. Tato akce se odehrávala v nějaké garáži jednoho milionáře, byla to taková portugalská smetánka. Grand nakonec nikdo z nás nezískal, každému projektu prý něco chybělo. Hlavní výhrou kromě peněžní odměny bylo i navázání spolupráce s hlavním organizátorem, kterou se nám podařilo navázat. Stal se vlastně naším neoficiálním mentorem. Skončilo to tak, že jsme mu skoro každý měsíc volali a pomáhal nám se vším. Tohle byl velmi dobrý začátek naší společnosti.
No to zní super. Jak to s vámi pokračovalo dál?
Bohužel do toho všeho přišel covid. První dva měsíce jsme si samozřejmě všichni mysleli, že je konec světa. Chvíli to bylo takové, že jsme nevěděli co dál. Klukům se naštěstí povedlo ještě odletět domů do Portugalska, ale já jsem zůstal v Anglii. Přes karanténu jsme měli na pár týdnů pauzu. V létě jsme se ale zase sešli a začali jsme dál pracovat. Dostali jsme první projekt za větší peníze, ale s tím bohužel přišly ii první problémy. Co byl velký oříšek pro nás bylo hlavně nastavení společnosti. Říkejme tomu hierarchie společnosti.
Existuje nějaký projekt, na který rád vzpomínáš?
Jeden projekt, který stojí za zmínku je dokument, který jsme dělali v rámci školy pro jeden předmět dokumentaristika. My rádi všechny naše projekty zkoušeli povznést trochu výš. Rozhodli jsme se, že natočíme přírodovědný dokument o ohroženém druhu medvěda, co žije ve španělských horách. Tohle bylo obrovské dobrodružství, která nám hodně dalo, ale i sebralo. Nastalo hodně hraničních situacích. Za zmínku stojí třeba to, že jsme se k sobě v noci všichni tři choulili ve stanu, který je spíš použitelný na letní festivaly a ne do zasněžených hor, kde je mínus 20 stupňů. No, co víc, reálně jsme v těch místech našli i medvědí stopy. Bylo to fakt dobrodružství. Myslím ale, že to mělo velký úspěch také v tom, že nás to dostalo do širšího podvědomí nejen ve škole, ale taky co se týká následující práce. Když jsme hledali další projekty a ukázali jim tento dokument, tak všichni z toho byli u vytržení a pomohlo nám to získat a navázat další projekty.
Jak jste ale zvládli skloubit školu a práci?
No, nastoupili jsme do třetího ročníku a museli jsme začít pracovat na našem finálním bakalářském projektu, což byl krátkometrážní film Homo Verum, který ale vlastně dodnes nevyšel. Teď je finálně hotový a momentálně poputuje na filmové festivaly a poté v nedohledné době ho snad uvidíme i na nějakých dalších platformách.
Můžeš aspoň naznačit o čem Homo Verum je?
Jediné, co můžu říct je, že jsme tento film natáčeli s „áčkovými“ portugalskými herci v Portugalsku a šlo o opravdu velkou produkci a štábem. Je to krátký film o mladém absolventovi medicíny pod vedením velmi neortodoxního lékaře.
Školu jsi dokončil, kde je teď konec tobě a vaší společnosti?
Nakonec jsme se klukama rozhodli, že si musíme dát pauzu, bylo toho na nás už opravdu hodně a trochu jsme se začali rozcházet v tom, jak vidíme budoucnost společnosti. Celá ta idea se změnila a nám už nevyhovovala. Po pár týdnech jsme usoudili, že bude lepší se „rozpadnout“ a pokračovat vlastní cestou každý sám. Často bylo velmi těžké skloubit to, že jsme kamarádi a zároveň i kolegové. Každopádně jsem za tuto zkušenost maximálně vděčný.
Co se týká mě, přestěhoval jsem se čerstvě ze Southamptonu do Londýna, kde si hledám nějakou práci. Přemýšlel jsem, že bych pokračoval ve studiu, ale hodně mi nevyhovoval online přístup k výuce skrz covid. Teď už je to lepší, tak třeba to příští rok ještě zkusím. 😊 Uvidíme, co tento rok přinese, chtěl bych se dál nějak realizovat v oboru. Je to teď všechno takové otevřené a nechám se překvapit, co bude.
Bruno, díky moc za rozhovor. Je ještě něco, co by si chtěl ostatním vzkázat?
Chtěl bych říct všem studentům, co končí střední školu – běžte někdy večer na pivo s kamarády a třeba vás napadne něco tak super, jako mě. Jestli ne, tak to taky nevadí, může vás to napadnout třeba za rok. Myslím si, že plno lidí má úzkosti z toho, že jsme mladí a jsme ve věku, kdy je na nás vyvíjen nátlak v tom, že musíme vědět, co budeme dál v životě dělat. Plno z nás se zdá, že všichni ostatní vědí, co dál, ale tak to není. Buďte v pohodě, ono se to všechno vyřeší. 😊
Autor: Zuzana Zgarbová
Foto: Bruno Mojš