Stojím na jachtě v Egyptě, obklopená nádhernou rozmanitostí lidí. Tato plavba, kterou pořádáme s mým partnerem Danielem jako transformační pobyt, mi znovu přináší fascinující fenomén lidského chování – potřebu patřit do skupin a vytvářet si „šuplíky“, kam zařazujeme sami sebe i ostatní.
Šuplíky a lidská potřeba někam patřit
Každý z nás touží někam patřit. Cítit bezpečí, přijetí a sounáležitost. Proto si často hledáme spřízněné duše, které sdílejí podobná pravidla, hodnoty, a dokonce i způsob oblékání či vyjadřování. Je to přirozené – jako lidé hledáme své místo v životě. Ale někdy mám pocit, že tato potřeba nás může vzdálit od naší skutečné autenticity a zároveň nás nutit soudit ty, kteří jsou jiní, než my.
Autenticita versus uniformita
Narodili jsme se proto, abychom se objevili a naplnili svůj jedinečný potenciál. Tak proč se tak často přizpůsobujeme očekáváním skupin, ke kterým patříme? Jsme stále sami sebou, pokud přijímáme kolektivní názory, chování a přesvědčení jen proto, abychom zapadli? To opravdu potřebujeme potvrzení z vnějšku o tom, že jsme v pořádku takoví, jací jsme?
Na této jachtě se sešly dvě skupiny – jedna plná spíše spirituálních lidí, zaměřených na klid a propojení s přírodou, a druhá, kterou jsme tvořili několik dalších moderně smýšlejících duší, kteří rovněž hledají duchovní hloubku, ale zároveň milují módu a luxus. Tato odlišnost vyvolala soudy z obou stran. „Ti jsou takoví, oni makoví…“ A já se ptám: Proč?
Proč soudíme jiné?
Proč jako lidé tak snadno soudíme to, co nezapadá do naší představy ideálu? Když někdo nemá stejné hodnoty nebo žije jinak, proč ho považujeme za špatného? Pokud věřím, že vše, co existuje, je součástí božského plánu, neměli bychom naopak děkovat za pestrost, kterou Bůh stvořil?
Každý z nás miluje něco jiného. Někdo najde štěstí v tichu přírody, jiný v luxusu městského života. Jedno není lepší než druhé. Je to jen odlišné.
Přijetí protikladů jako cesta k Bohu
Žijeme ve světě protikladů. A právě díky nim můžeme pochopit, kdo jsme. Když nás něco na druhých irituje, je to často jen zrcadlo – ukazuje nám to, co v sobě možná popíráme nebo čemu nerozumíme.
Místo toho, abychom druhé soudili, měli bychom se naučit jejich odlišnost přijímat s pokorou. Každý člověk, každá situace je zprávou od Boha, která nás má něco naučit. Díky těm, kdo jsou jiní než my, můžeme lépe pochopit sami sebe.
Výzva pro každého z nás
Zkusme dnes alespoň jednou místo soudů poděkovat za odlišnost. Možná právě tam najdeme nový kus sebe. Uvědomme si, že vše, co nás obklopuje, je božské. A že naše různorodost je darem, díky kterému můžeme jako lidé růst a objevovat krásu života.
Autor: Veronika Soleil
Foto: Generováno AI
