Kolikrát jsme si tuto otázku položili? Kolikrát jsme se dívali na milovaného člověka a viděli jsme v jeho očích jen pochybnosti o tom, co mezi námi je? Jak často jsme milovali svou druhou polovinu celou svou duší a věděli, že si ten člověk naší lásky neváží? Jak často naše duše trpěla, když cítila, že ten druhý vůbec neví, co všechno má? A jak dlouho jsme byli schopni doufat, že si to uvědomí, než nám došlo, že dokud ho neopustíme, nikdy si hodnotu lásky neuvědomí?
Tento článek je mým svědectvím o tom, co láska znamená, co přináší a proč si jí lidé nedokážou vážit.
Proč si lidé neváží lásky, když ji právě zažívají?
Viděla jsem, že si ten druhý neváží posvátnosti lásky, ale nenapadlo mě, že právě to je kámen úrazu. Snažila jsem se dělat maximum proto, abych mu otevřela oči i srdce a aby pochopil, jak vzácná je láska. A tak jsem otevřela své srdce a zalévala druhou polovičku láskou od hlavy až k patě, v naději, že pocítí, uvěří a ocení posvátnost lásky. Avšak marně. Přes všechnu mou snahu z druhé strany přicházela jen nedůvěra, pochybnosti a strach. Zažívala jsem dokonce zpochybňování mých činů, projevů lásky i samotných úmyslů.
„Nevěřím tomu, že mě miluješ,“ slyšela jsem jednou. Ta slova mě zarazila. Jako kdyby mohlo být mým cílem někomu lhát o mých citech. Proč bych to dělala? Jaký by mělo smysl předstírat lásku, pokud by to nebyla pravda? Co by to komukoliv přineslo?
Když sami sebe nemilujeme, nemůžeme věřit tomu, že jsme milováni
A pak mi to došlo. Jak by někdo mohl přijímat lásku druhého člověka, když sám sebe vlastně nemá rád? Jak by mohl uvěřit lásce, když sám opravdovou lásku nikdy nezažil? Jak by mohl věřit tomu, že někdo vidí jeho hodnotu, když on sám tu svou nevidí? Jak by vůbec někdo mohl uvěřit, že je milovaný, když po tolika životních zklamáních už vlastně v lásku nevěří…
Bolest z nevíry
Je zvláštní se dívat do očí milovaného člověka a vidět, jak zpochybňuje naši lásku a spojení mezi námi. Bolí to, když vidíme, jak staví kolem svého srdce hradby, protože přestal věřit v lásku, a tím i v nás jako v pár. Bolí vědět, že až toho člověka opustíme, bude trpět. Bolí vědomí, že to musíme udělat. Ale musíme. jinak si ten druhý lásky nikdy nezačne vážit.
Krachují vztahy z nevíry?
Ano, jsem přesvědčena, že lidé často přestávají na lásku věřit – a to je důvod, proč vztahy krachují. Přestávají věřit na posvátnost spojení a upřednostňují racionalitu, jednoduché řešení, pohodlí a vlastní komfort před požehnáním lásky. Láska přichází, aby nás v životě posunula. Nutí nás přehodnotit to, co máme, a pracovat na sobě. Nutí nás podívat se pravdě do očí. A to nás často děsí. Raději opustíme lásku a zůstaneme tam, kde jsme byli. Odmítneme růst, progres, duchovní posun. Tím si zavřeme dveře do nového prostoru života, kde bychom mohli prožívat naplnění, o kterém se nám ani nesnilo.
Moji bývalí partneři si lásky nevážili. Necítili vděčnost za to, že existuje někdo, kdo jim věnuje čas, pozornost, energii, pohlazení. Brali jako samozřejmé, že je zde někdo, kdo je miluje a zahrnuje láskou. Možná ani nebyli schopni to množství lásky pochopit a přijmout.
Co dělají lidé, kteří nedokáží věřit v lásku?
Raději hledají důvody, jak se lásky zbavit. Čekají na první možný moment, kdy budou moci ukázat na druhého a říct: „Ty mě nemiluješ! Tady se to konečně projevilo.“ A nakonec, ze strachu ze zranitelnosti a z otevření srdce, raději utečou.
Existuje vůbec pravá láska? Láska, kde se dva lidé potkají a ví, že je toto spojení posvátné?
Ano! Dnes poprvé v životě zažívám vztah tak krásný, naplněný a plnohodnotný, kdy vidím, jak si ten druhý člověk váží všeho, co mu dávám, a vrací mi tuto energii zpět. Díky tomu mám srovnání a vidím jasněji. Konečně vím a cítím, že vše, v co jsem celý život věřila, doopravdy existuje. Konečně vím, že mé srdce mi celou dobu nelhalo a přesně vědělo, koho k sobě potřebuje. Konečně svému srdci věřím, protože už vím, že se neplete.
Konečně cítím, dýchám a vnímám v každé buňce svého těla, že láska – opravdová láska – skutečně existuje. Musíme v ni věřit, musíme ji vidět, chránit a oslavovat. Musíme v ni věřit dokonce i tehdy, když ji nikde kolem sebe nevidíme. Musíme v ni věřit, i když nemáme jediný důkaz o tom, že existuje. Láska je ten největší dar, který máme, a je na nás, abychom si ho vážili a pečovali o něj každý den.
Láska totiž není pro každého.
Láska je volba – a není vždy snadná. Láska je cesta. Nutí nás vystoupit z komfortní zóny a dělat věci jinak. Nutí nás otevřít srdce a být pravdiví a upřímní. Svléká nás do naha, ukazuje nás v naší pravé ryzí podstatě, častokrát i v té podobě, kterou nechceme vidět. Láska nás vede k pokoře, k pochopení nepochopitelného, k přijetí chyb vlastních i těch druhého. Vede nás k nesouzení a přijímání. Láska nás nutí dávat a nechtít nic zpátky. Láska nás nutí podporovat druhého a věřit v něj, i když v něj celý svět nevěří. Láska nás nutí cítit smutek, když vedle své druhé poloviny nemůžeme usínat, protože víme, že pokud je pro nás na světě někde místo, tak jedině vedle něj.
Láska je kouzlo, je to cesta, je to lék.
Děkuji za to, že je. Že ji mohu cítit, vnímat, dávat svému milovanému muži, a léčit tím nejen jeho, ale také sebe a celý svět.
Nezapomínejme, že jediná pravda světa je láska.
Autor: Veronika Soleil
Foto: Pixabay.com
