Dobrovolničení za ubytování a stravu i hlídání mazlíčků. To a mnohem více si vyzkoušela Michaela Kurálová, když se rozhodla cestovat bez peněz.
Na sociálních sítích prohledávám cestovatelské skupiny, kde hledám zajímavé adepty pro rozhovor. Nikdy nevím, co z mých respondentů nakonec vypadne, ale mám opravdu velké štěstí, že se mi vždy ozývají úžasní lidé s otevřeným srdcem a zajímavým příběhem. Jedním z těchto adeptů je i Michaela Kurálová, která se mi ohlásila z Nice ve Francii. Nice je pro mne srdcová záležitost, a tak jsem se nemohla dočkat, až se o místním životě dozvím více. A nejen o Nice. Hlavně mě zajímal příběh Míši. Protože mi bylo hned jasné, že se tam dostala skrze souhry osudu a neplánovaně.
Míšo, moc ráda tě alespoň takto na dálku poznávám. Vidím, že jsi sluníčko, tak to bude určitě báječný rozhovor!
Veru díky moc, taky tě moc ráda vidím a ty jsi taky sluníčko.
Pověz mi, kde teď žiješ a jak si se tam dostala?
Wow. No teď žiju v Nice ve Francii a učím se francouzsky (smích). Ale nejradši bych vyprávěla úplně od začátku, protože to bez toho není ono. Ta cesta k tomu prostě patří.
Oukej, tak jdeme od začátku tvé cesty. Většina cest začíná určitým aha momentem.
Bylo to tak i u tebe?
Aha moment? Ano, jasně. Byl tu aha moment. Studovala jsem vysokou školu a přepadl mě obrovský strach, že po studiu prožiju celý život zavřená někde v kanceláři. A tak jsem před bakalářem vyrazila společně se svým bratrem dvojčetem do Ameriky na Work and Travel. To bylo mé první okušení toho, že jedeš žít do ciziny. Jeli jsme tam tedy za prací a pracovali jsme jako číšníci. Tam se té pozici říkalo food runner. Takže jsme dělali food runnery. Byla to dost náročná práce, ale zvládli jsme to. Co bylo ale skvělý bylo, že jsme pak cestovali měsíc v autě. Pronajali jsme si auto a procestovali jsme jak východní, tak západní pobřeží. Všechno jsme to dělali hodně Low cost. Spali jsme v autě, vařili jsme si na kotlíčku a tak. Bylo to krásný. Jednou jsme byli takhle v kempu a já jsem viděla rodiny s dětmi, jak vysedávají před karavanem s kytarou v ruce u ohně, zpívají, smějí se a nad nimi je snad miliarda hvězd. Tehdy jsem si řekla WOW. Tak tohle je opravdový život. Né práce od nevidím do nevidím a jen samá dřina a sotva si doopravdy užít života. Tohle jsem viděla u starších generací a hrozně mě to děsilo.
Takže ti Amerika otevřela oči?
Ano, absolutně. Tam jsem si uvědomila, jaký život chci vést. Ale i přes to, že mě děsilo, že nakonec skončím v kanceláři, jsem se vrátila a výšku jsem si dodělala. Mezitím jsem ale jako chudý student chtěla cestovat dále. Ale jak to udělat, když nemáš peníze, že? Hledala jsem tedy možnosti, jak cestovat bez peněz. A našla jsem jich spoustu. Já osobně jsem pro začátek využila cestování v rámci dobrovolnické práce přes Workaway.
Jak Workaway funguje?
Je to jednoduché. Založíš si tam profil, nahraješ tam své fotografie a napíšeš tam něco o sobě. Za ten profil zaplatíš cca 2500 Kč za rok, ale během prvního týdne se ti náklady vrátí. Kontaktovala jsem hostitele a projekty, na kterých se chci podílet. Zavolali jsme si po skypu a pak jsem vyrazila. Na místě jsem pracovala maximálně 5 hodin denně, 5 dní v týdnu. Za tuto práci jsem dostala zadarmo ubytování i jídlo na celý den. Takto jsem pracovala na farmách v Anglii, kde jsem se starala o slepice, koně a třeba i ovce. Také jsem sázela stromy! Z toho jsem měla velkou radost. A pak začaly fungovat různý náhody, protože ti lidé, u kterých jsem dobrovolničila si mě začali doporučovat a přehazovat si mě. Díky tomu jsem se dostala na skvělý místa. Pracovala jsem tři týdny někde, pak zase pět týdnů jinde a stále jsem se přesouvala. Procestovala jsem díky tomu Anglii od jihovýchodu na západ, přes pobřeží, až po Liverpool. A pak jsem přeletěla do Irska.
A to jsi celou dobu pracovala jen takto?
Ne. Pak jsem našla úžasnou věc, a to bylo hlídání mazlíčků. Zaregistrovala jsem se na Trustedhousitters. Tam lidé, kteří odjíždějí na dovolenou na dva týdny nebo dokonce i pět, hledali někoho, kdo u nich bude bydlet a postará se jim o mazlíčky, zatímco jsou pryč. To pro mě byla naprosto skvělá příležitost, protože miluju zvířata. Anglie i Irsko jsou hrozně drahý země pro život. Díky hlídání mazlíčků s ubytováním zdarma jsem ušetřila spoustu peněz a navštívila hodně míst. Dopravu jsem řešila stopem. Nebo jednou v Irsku jsem
hlídala dva pejsky, kteří byli sourozenci a jejich majitel mi dokonce nechal i auto a dostala jsem příkazem je jezdit každý den venčit na pláž. Nebo jednou jsme hlídali štěně, šoupli ho do batůžku a prošli s ním část Wales. Majitelům se to hrozně líbilo. Byly to úžasný zážitky a zkušenosti. Možností, jak levně cestovat je na internetu vážně spousta. Stačí je jen využít.
Jak dlouho jsi takto dobrovolničila? Začala jsi po tom pracovat?
Asi devět měsíců. Pak se mi zastesklo a vrátila jsem se domů. No a skončila jsem v kanceláři (smích). Získala jsem práci jako marketingový specialista. V průběhu první roku práce mě povýšili a dostala jsem na starost digitální marketing pro východní Evropu. No a pak přišel Covid. Takže jsme měli všichni home office a já začala být frustrovaná. Toužila jsem zase cestovat. Na rovinu jsem tedy promluvila se svou nadřízenou o tom, že bych chtěla dále pracovat, ovšem ze zahraničí. K mému překvapení souhlasila.
Wow. Kam jsi se pak vydala?
Tehdy jsem si poprvé sbalila kufry sama bez parťáka a vydala jsem se na jediný místo, kam se dalo. Na Tenerife, což je jeden z Kanárských ostrovů. Pronajala jsem si auto a bydlela jsem v něm. Né, že bych neměla peníze na “lepší” ubytování, ale protože miluju bydlení v autě. Je to větší dobrodružství.
To naprosto chápu. Podle mě auto zajišťuje větší svobodu. Kdykoliv se rozhodneš
odjet jinam, můžeš okamžitě reagovat a odjet. A nemusíš shánět ubytování, což stojí
dost času i rozhodování.
Přesně tak. Taky máš větší spojení s přírodou i lidmi. Je to intenzivnější. Prostě úplně jiný
zážitek.
“Vykročit z tý svý komfortní zóny a udělat i věci, ze kterých máš strach, ti dá tolik zážitků, který bys jinak nezažil.”
– Michaela Kurálová
Jak se ti pracovalo z Tenerife na dálku?
Jo, šlo to. Ale měla jsem výčitky svědomí, že ostatní jsou v depresích doma a já jsem na tak krásným místě. Na druhou stranu i já jsem předtím byla doma v depresích, takže jsem je chápala. Jen jsem se rozhodla využít situace a nehledět na to, co je všechno “na hovno”, ale něco s tím udělat a mít se navzdory okolnostem dobře. Což stojí práci, ale jde to. Práce na dálku mi naprosto vyhovovala. Bylo to úžasné. Po práci jsem šla na surf, na sluníčko, a to mě hrozně nabíjelo.
A co bylo dál?
Po třech měsících jsem potkala na pláži jednoho francouze, který tam byl na dovolený a byl to serfař. Okamžitě mě okouzlil svým úsměvem, duší a zapálením pro planetu. Hned jsme se do sebe zamilovali a bylo to nádherný a jasný. Nakonec si kvůli mně protáhnul letenku, aby tam zůstal dýl. Poté už ale musel odjet a já jsem přemýšlela co dál. Nakonec jsem se vrátila do Čech pro svou desetiletou border kolii, koupila jsem si své první auto a vydala jsem se za ním do Francie. Teď jsem tu už rok.
Jeeeee. Tak to je nádhera!
Joo já jsem toho názoru, že život tady máme jen jeden a musíme si ho pořádně užít. Je kolem nás spousta příležitostí, který se nám nabízí a my se je jen nesmíme bát využít. Nebát se jít si pro svý štěstí.
Stále pracuješ na dálku?
Momentálně ne. Po nějaké době začaly na pracovišti vznikat problémy kvůli tomu, že jsem ve Francii. Kolegům se to nelíbilo a začalo to řešit personální oddělení. Po osmi měsících, kdy ta práce na dálku fungovala, jsem musela návrat odmítnout a pracovní poměr ukončit. Bylo to pro mě sice psychicky náročnější za zpracování, protože mým rozhodnutím jsem se zbavila finanční jistoty. Ale nakonec jsem to brala pozitivně. Začala jsem toužit po tom, abych podporovala něco, co mi dává větší smysl. A taky jsem se rozhodla využít tuhle profesní pauzu k cestování v obytňáku, učení se francouzštiny, surfování a rozvíjení svých dovedností v marketingu. Natáčela jsem videa, střihala, tvořila grafický design, začala lítat s
dronem apod
Jak jsi s novou situací tedy naložila?
Tohle je dobrá informace pro ty, kteří řeší podobnou situaci. Po ukončení pracovního poměru jsem se přihlásila na pracovní úřad v Česku, ale s tím, že už žiju ve Francii a nechci dojíždět. Jen jsem si musela vyřešit tzv.transfer dávek podpory v nezaměstnanosti do zahraničí. Toto umožňuje Eures a vůbec jsem o tom nevěděla. Eures podporuje práci v Evropské unii. Funguje to tak, že ve chvíli, kdy jsi na pracovním úřadě, máš možnost najít si práci kdekoliv v Evropské unii. Jen se musíš přihlásit ještě navíc i na pracovní úřad v zemi, kde žiješ nebo chceš žít a práci si hledat tam přes tamní pracovní úřad. Takže podporu v nezaměstnanosti ti proplácí český pracovní úřad, ale nemusíš docházet na konzultace k nim, ale na pracovní úřad v zemi, kde chceš poptávat práci.
To je úžasná podpora pro všechny, kdo chtějí začít žít v jiné zemi. Jak se ti
komunikovalo s francouzskými úřady?
No (smích)… Vzhledem k tomu, že jsem přijela do Francie s nulovou francouzštinou, tak to nebylo lehký. Ale všechno jsem to nějak zvládla. Ze začátku jsem se snažila studovat francouzštinu sama. Poslouchala jsem francouzský podcasty, koupila jsem si knížku, stáhla jsem si aplikaci do mobilu a učila jsem se takhle. Potom mi ale na francouzskym pracovním úřadě řekli, že vzhledem k mému oboru zaměstnání, což je digitální marketing, musím umět francouzsky na úplně jiné úrovni. A tak mě poslali na kurz francouzštiny, který proplácí francouzský pracovní úřad. Tohle je nádherný, že takto lidi podporují a moc si toho vážím. Normálně totiž stojí takový kurz spoustu peněz. Takže teď jsem ve fázi, kdy docházím na tyto kurzy a je to poměrně časově náročný. Jsou každý den od 09:00 do 17:00. A chybět nemůžeš. Takto to trvá až čtyry měsíce, součástí je i stáž ve firmě.
Co plánujete do budoucna?
Před nějakou dobou jsme si pořídili obytný auto a procestovali s ním Kanárský ostrovy. Do
konce roku se plánujeme přestěhovat na západ k moři kvůli serfu a kvůli tomu, abychom byli
více v přírodě. I když Nice je úžasné město.
Tak já si ti za rok zase ozvu a uděláme článek o pokračování tvého příběhu.
Jééé, to by bylo skvělý…. Jsem zvědavá, kam mě ten život zase dovede. Zatím mě můžete
sledovat na Instagramu pod @SupertrampBanny a zase za rok Ahooj.
Myslím, že jsme tu skutečně jenom na chvíli a smyslem je si to tu pořádně užít. Neboj seskutečně uvěřit svým snům. Protože všechno je možné!
– Michaela Kurálová
Autor: Veronika Soleil
Foto: Michaela Kurálová